Syndrom PAS

 

SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE

V souvislosti se syndromem PAS (Parental Alienation Syndrome) – tedy syndromem zavrženého rodiče - hovoříme o rodiči, který tzv. programuje. Programující rodič se o zavrhovaném rodiči vyjadřuje tak, že vlastně všechno s ním související je špatné, škodlivé až nebezpečné. Může se tak vyjadřovat přímo k dítěti, nebo i k dalším osobám tak, aby to dítě slyšelo. Pravidelný je i citový doprovod takového hodnocení. Záběr je široký - nejen přítomnost, ale vlastně vše v minulosti bylo špatné a v budoucnosti by bylo nejlepší, kdyby zavrhovaný rodič zmizel ze scény. Dítě je přitom citově vydíráno: programující rodič reguluje svůj přísun lásky podle toho, jak dítě indoktrinaci přijímá.

Motivace programujícího rodiče vyplývá převážně z těch horších (destruktivních) stránek lidské povahy, jako je motiv moci, pomsty, trestání, nenávist a agrese, jimž je dán volný průběh. Dále se zde pravidelně podílejí motivy vysoce pochybné jako:

(1) potřeba vnějšího nepřítele, na kterého je možné svést všechny těžkosti a vlastní selhání nebo

(2) egoistická snaha po výhradním vlivu na utváření psychiky dítěte a na jeho další život, což nezřídka přejde v pocit vlastnictvi i již dospělého dítěte. V rámci tohoto egoizmu nejsou pak legitimní nároky a přání druhého rodiče (a ani dítěte) respektovány, nýbrž jsou ignorovány nebo vysmívány.

Čím strádá dítě zavrženého rodiče?

U dítěte s rozvinutým SZR dochází samozřejmě i k průvodním důsledkům tohoto jevu, a to:

(1) Dítě ztrácí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí. Ztráty se týkají hmotných statků, výchovného a vzdělávacího působení, praktické pomoci v různých životních fázích či situacích apod. Zavržený rodič by mnohdy takovou pomoc svému dítěti rád poskytl. Je k tomu motivován nejen různými společenskými tlaky, ale zejména obecně známými genetickými mechanizmy. Jedním z jejich projevů v našem vědomí je i silný emocionální zájem na úspěchu svého potomka, "své krve". Tento zájem působí obdobně u matek i otců a samozřejmě i u jejich pokrevních příbuzných, byť již v menší míře. Zavržený rodič je ovšem k hmotnému zajištění a výchovnému působení povinován, jak vyplývá ze zákona o rodině.

(2) U dítěte se brzdí a deformuje emocionální vývoj. Dítě je programováno k potlačení původních pozitivních emocí k nyní zavrhovanému rodiči. Navíc potlačení či vytěsnění emocí pravidelně vede ke vzniku celé škály trýznivých psychopatologických symptomů, které odčerpávají značný díl psychické energie. Dítě je programováno dávat volný průběh emocím nenávisti podloženým jen slabými, ne- . opodstatněnými či absurdními argumenty za úplné absence pocitů viny. Takové programování rovněž zamezí možné korekci, seberetlexi apod. U dítěte dochází k podstatnému narušení sebedůvěry, vštěpuje se mu totiž do citového života přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný. Později se dítě v hodinách biologie ve škole dozví o dědičnosti, chromozomech, genech, a tedy také o tom, že přesná polovina jeho genetické výbavy, "jeho krve" je ze závadného, veskrze ničemného člověka. Sebedůvěra a sebehodnocení dítěte tak utrpí citelnou a trvalou ránu.

Narušuje se i psychosociální vývoj

Rovněž v oblasti psychosociálního vývoje dítěte dochází ke zpomalení a deformacím. Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role. Programuje-li matka (zdaleka nejčastější případ), pak chlapci jsou - mnohdy nevratně - poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění.

Dochází k narušení vztahu dítěte k autoritám, snižuje se u něj schopnost sociální diferenciace. Není dobré, když dítě začne bez vážné příčiny nenávidět nějakou osobu v relativně neutrálním postavení, např. učitelku hudby, a když to rodiče tak ponechají. Je však mnohem horší, když se tak děje vůči osobě, která dítě miluje a která je současně jednou ze dvou nejdůležitějších osob, které dítě na světě má. V tom spatřujeme tragický prvek SZR, naznačující, že programující rodič jde přes mrtvoly.

Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority, a později tak dochází u dítěte k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn. Navíc SZR operuje tak, že nepřátelstvi a nenávist se rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče. Vliv tohoto "tréninku" působí ještě dál, dítě získá pohotovost obdobným způsobem se chovat i ke všem dalším nepohodlným osobám.

Dítěti je znemožněno, aby zažilo tolik potřebný model slušné, civilizované domluvy i za ztížených podmínek mezi dvěma různícími se stranami. Dítě, které takový model má, je mnohem lépe vybaveno pro svůj budoucí život.

Dítě ztratí významnou část dat k vytváření své identity, řečeno jinými slovy, ze strany zacrženého rodiče ztratí polovinu informací o tom, odkud pochází, jaké má předky, co dělali, čím vynikli apod. Tyto genealogické informace jsou dítěti upřeny, v nejlepším případě (začne-li se s programováním, až když je dítě starší) zůstávají v jakémsi zakázaném území, v němž se pátrání nedovoluje.

Dítě, které původně milovalo oba rodiče, projde zkušeností vymývání mozku, která je hluboce ovlivní. Vytváří se tak u něj falešné Já, nepravé a zdeformované jádro vlastní osobnosti, což je celoživotně poznamenává.

Jak bezpečně poznáme syndrom zavrženého rodiče?

R. A. Gardner identifikoval osm klíčových diagnostických kritérií SZR a rozlišuje tři jeho typy podle intenzity. Kritéria a typy jsou zachyceny v tabulce.

(1) Prvním kritériem je tzv. kampaň za degradaci zavrženého rodiče. Dítě typicky projevuje silnou nenávist k takovému rodiči. Na dotaz psychologa (zdravotníka, sociální pracovnice, soudce apod.) spustí výčet záporných charakteristik, zlých činů, špatného chování. Z výčtu je patrné, že část obvinění má od programujícího rodiče, avšak dítě je pravidelně doplňuje vlastními poznatky. Výše zmíněná nenávist by měla být v uvozovkách, protože dítě vůči zavrženému rodiči stále chová mnoho pozitivních, avšak potlačených či vytěsněných emocí.

(2) Druhým kritériem je slabé, neodůvodněné, či absurdní zdůvodnění degradačních snah. Taková jsou zdůvodnění nechuti či odporu k setkání se zavrženým rodičem, případně nenávisti k němu. "Proč vlastně nechceš jít na návštěvu k tatínkovi?" "Protože se mě pořád na něco vyptává." "A na co například?" "Tak třeba, jak mně to jde ve škole, co jsme probírali. A taky, co se mně líbilo z toho, co jsem přečetla."

(3) Jako třetí kritérium Gardner označil nedostatek ambivalence. Normální dítě na dotaz uvede kladné povahové vlastnosti otce i matky a také nějaké méně příznivé charakteristiky, např. že rodič trvá na pořádku až moc přísně, Uvede také, co kdo dovede i nedovede. Děti postižené SZR si vypěstovaly černobílé hodnocení rodičů - jeden má pouze pozitivní charakteristiky, druhý pouze negativní. Je-li dítěti např. ukázána dřívější fotografie, z níž je patrné, že zavrženého rodiče mělo rádo, pak racionalizuje "tady jsem se musel(a) usmívat, jinak bych byl (a) zbit(a)" atp.

(4) Čtvrtým kritériem je fenomén samostatného úsudku. Děti postižené SZR často uvádějí, že nechuť stýkat se s druhým rodičem je jejich vlastní, že takové pocity po nich nikdo nevyžadoval. Programující rodič to rád zdůrazňuje před jinými dospělými, zejména těmi, kteří SZR mají posoudit: "Dítě, po tom všem, co vidělo, si samo vytvořilo názor, do toho mu nijak nemluvím." Dítě (vlastně ve všem závislé) je programujícím rodičem chváleno za zdánlivě nezávislé tvoření úsudku, čímž se mu taková indoktrinace ještě pevněji vštěpuje do citového života.

(5) Páté kritérium je reflexivní podpora programujícího rodiče v rodinném sporu. Při diagnostických či terapeutických sezeních za účasti obou rodičů a dětí dítěpostižené SZR souhlasí reflexivně, automaticky a bez zaváhání se vším, co programující rodič tvrdí. Nečeká na protiargument rodiče zavrženého nebo jej zcela ignoruje, tedy nevidí, neslyší. Dětská argumentace vůči zavrženému rodiči resp. jeho kritika bývá - ve srovnání s programujícím rodičem - dokonce silnější a emotivnější.

(6) Šestým kritériem je nepřítomnost pocitů viny nad vykořisťováním zavrženého rodiče a nad tvrdostí až krutosti vůči němu. Děti postižené SZR nezakoušejí žádný pocit viny, že zavržený rodič je postižen, že trpí. Schází jim též i pocit vděku za dárky, za placení různých výdajů. Výdaje a potíže zavrženého rodiče vnímají jako správný trest, který by vlastně měl být ještě větší. Křivé obvinění z pohlavního zneužívání ilustruje, kam až může jít nepřítomnost pocitů viny u dítěte, které si jinak dává pozor, aby nezašláplo broučka, protože by ho to bolelo. Příprava takového obvinění také ukazuje, kam až může jít nenávist a krutost programujícího rodiče.

(7) Jako sedmé kritérium pozorujeme tzv. vypůjčené scénáře. Přítomnost vypůjčených scénářů signalizuje vysokou pravděpodobnost, že dítě je postiženo SZR. Z kontextu dětských obviňování zavrženého rodiče a z jejich obsahu je patrné, že byly sdělovány programujícím rodičem, dítětem vyslechnuty a reprodukovány. Dětská výpověď pak obsahuje výrazy a obraty, které děti daného věku ještě nepoužívají. Mnohá dětská obvinění jsou identická s obviňováním programujícího rodiče. Stane se dokonce, že dítě - ve své naivitě - označí zdroj přímo, z čehož má programující rodič samozřejmě jen malou radost.

(8) Posledním, osmým kritériem je rozšíření nepřátelství a nenávisti na celou původní rodinu zavrženého rodiče. Patří do ní bratranci a sestřenice, tety, strýcové a samozřejmě i prarodiče. Nepřátelství jde pak i dále, na přátele zavrženého rodiče, jejich děti' a na další blízké. Původní, vzájemně láskyplný vztah se u dítěte postiženého SZR změní v nepřátelství, dokonce ještě méně zdůvodnitelné, než je nenávist k zavrženému rodiči - který třeba dříve vyžadoval plnění nějaké méně příjemné povinnosti.

Zdroj: "Psychologie dnes" - leden 2003
Autor článku: PhDr. Eduard BAKALÁŘ, CSc.

 

Dostupné z: http://web.iol.cz/ppp.bruntal/texty/pas.html