Rizikové sexuální chování
Jak bylo uvedeno dříve, čeští adolescenti byli ve srovnání s vrstevníky z jiných zemí v devadesátých letech promiskuitnější. Přitom pouze velmi malá část necelých 10 % sexuálně aktivních adolescentů užívala při pohlavním styku pravidelně kondom, téměř tři čtvrtiny dotázaných uvedly, že ho neužívají nikdy. Tato situace se v posledních letech zvolna mění (viz Weiss, Zvěřina, 2001), stále však trvá reálné ohrožení značné části mládeže sexuálně přenosnými chorobami, zejména HIV/AIDS. Slušnou informovanost o sexuálním životě a rizikovém sexuálním chování získávají adolescenti většinou až na střední škole, základní škola tu má zřetelný dluh. To je velmi neutěšená situace, protože nejrizikovější skupiny mládeže (promiskuitní, konzumenti drog) začínají sexuálně žít již okolo 15. roku života a jejich informovanost o možném nebezpečí je velmi nízká a jejich ohrožení velmi vysoké (podrobně viz Weiss, Kučera, Svěráková, 1995; Weiss, Urbánek, Procházka, 1996).
Neplatí však, že dobrá informovanost středoškoláků automaticky snižuje nebezpečí nákazy. To ukázal i brněnský výzkum, který potvrdil rizikové chování adolescentů. Při vysoké informovanosti pouze 5 % chlapců a 2 % dívek vyžadovala při pohlavním styku kondom z důvodů ochrany před AIDS. Také bylo zjištěno, že nebezpečí onemocnění je jen zřídka kdy předmětem komunikace mezi partnery (podrobně viz Rabušic, Kepáková, 1999).
Sexuální násilí
Sexuální násilí je důležitým rizikovým faktorem pro vznik četných duševních a tělesných chorob, a to jak v období zneužívání, tak i v následujících letech. Může být spojeno s vraždou a úrazem, ale nejčastějším následkem je nežádoucí těhotenství (často spojené s potratem v nebezpečných podmínkách). Ve Spojených státech se odhaduje asi 5% těhotenství jako následek znásilnění, což představuje 32 000 případů ročně. V mexickém krizovém centru pro znásilněné zaznamenali v 15 - 18% případů těhotenství. Přestože v mnoha zemích je potrat legálně možný, nejsou v případě znásilnění tyto služby často dostupné, takže postižené se často uchylují k ilegálním nebezpečným potratům nebo rodí nechtěné děti. Sexuální násilí je také spojeno s rizikem sexuálně přenosné infekce včetně HIV/AIDS a gynekologickými nemocemi. Je také spojeno s následujícími depresemi, zneužíváním léků, úzkostí, poruchami v příjmu potravy a posttraumatickou stresovou situací. Podle studie, která byla provedena na Novém Zélandu, byly psychiatrické syndromy nalezeny u 20% žen, které byly v dětství sexuálně zneužívány ve srovnání se 6% u těch, u nichž k takovému činu nedošlo. Podobné výsledky byly nalezeny u žen, které byly sexuálně zneužity v dospělém věku a jen o něco nižší (15%) u těch, které byly v dospělém věku zneužity tělesně. Následující přehled shrnuje krátkodobé a dlouhodobé zdravotní důsledky násilných sexuálních vztahů v dospělosti.
Následky krátkodobé
Následky dlouhodobé
HIV
V roce 1981 bylo v USA poprvé rozpoznáno nové onemocnění, které později dostalo jméno AIDS. Název onemocnění je zkratkou anglického pojmenování Acquired Immunodeficiency Syndrome, které vyjadřuje podstatu onemocnění. Jedná se o syndrom získaného imunodeficitu, česky soubor příznaků, které vedou ke ztrátě imunity, tj. obranyschopnosti organismu. Lidský organismus se tak stává náchylným k řadě dalších infekčních a nádorových onemocnění. V roce 1983 objevili nezávisle na sobě vědecké týmy dr. Gallo v USA a dr. Montagniera ve Francii původce onemocnění AIDS.
Je jím virus, který byl nazván HIV - Human Immunodeficiency Virus, což znamená virus způsobující ztrátu obranyschopnosti u člověka. Tento virus napadá v organismu zejména určitou skupinu bílých krvinek, T lymfocytů, v nichž se množí, později je i zabíjí a snižuje tak jejich počet v těle napadeného člověka. Výrazný pokles počtu bílých krvinek, které hrají důležitou úlohu v obranyschopnosti lidského organismu, vede k selhávání imunity a rozvíjí se v onemocnění AIDS. Člověk nakažený virem HIV nemusí mít dlouhou dobu, třeba několik let, vůbec žádné zdravotní potíže. Tomuto období se říká bezpříznakové nosičství viru HIV. I v bezpříznakovém období může nakažený člověk přenést infekci na další osoby. Přitom sám vypadá a cítí se zcela zdráv a ani jeho partner na něm nic nepozná. Pouze při laboratorním vyšetření na přítomnost HIV protilátek je u testovaného zjištěn pozitivní nález, člověk je HIV pozitivní. Podle současných znalostí nelze s určitostí říci, zda se u všech HIV nakažených osob onemocnění projeví. U velké většiny z nich dojde k rozvoji příznaků průměrně za 10 -11 let po nakažení. Jak brzy nebo pozdě dojde k rozvoji onemocnění AIDS ovlivňuje celá řada faktorů, jako je původní úroveň obranyschopnosti, životní styl, vyrovnávání se se stresovými situacemi, výživové návyky a mnoho dalších podmínek, především včas zahájená léčba. Každé, i lehké onemocnění přestavuje pro organismus zátěž. K propuknutí choroby AIDS ze stadia pouhé HIV pozitivy může také přispět tzv. reinfekce, tedy příjem další dávky viru do organismu. Proto i HIV pozitivní člověk při sexuálním styku s HIV pozitivním partnerem musí dodržovat zásady bezpečného sexu a používat ochranné prostředky, aby chránil nejen druhé, ale i sám sebe. K 31.12 1999 bylo v naší republice registrováno 392 osob nakažených virem HIV, z nichž 118 onemocnělo AIDS. Předpokládáme však, že skutečný počet nakažených je asi desetkrát větší.
Jak se virus HIV přenáší?
Virus HIV je velmi citlivý k zevním vlivům, ničí ho běžné fyzikální a chemické prostředky, např. teplota nad 60 st. C, běžné dezinfekční prostředky, zejména chlorové preparáty, i mýdlo. Virus HIV se vyskytuje v tělesných tekutinách, zejména v krvi, ve spermatu a v poševním sekretu. Při zaschnutí záhy hyne. K získání nákazy musí do organismu vnímavého člověka proniknout určité množství viru HIV, hovoříme o tzv. infekční dávce. K tomu může v běžném životě dojít pouze několika způsoby:
1. Nechráněným pohlavním stykem.
Jde o nejčastější cestu přenosu. Vysoce riziková je každá kondomem nechráněná soulož do pochvy či konečníku, protože většina lidí neví, zda jejich sexuální partner je skutečně HIV negativní. Riziko je nejvyšší při nechráněném styku do konečníku a pro pasívního partnera při styku dvou mužů. Přenos infekce je také snazší z muže na ženu než z nakažené ženy na muže. Dostatečnou ochranu i když ne stoprocentní, poskytuje pouze kondom. Přerušovaná soulož ani hormonální antikoncepce nechrání vůbec, jen mírně snižuje riziko poševní pesar či spermicidní gely. Riziko nákazy HIV virem dále zvyšuje přítomnost jiných pohlavních chorob, oděrek a poranění. Vhodné je používat při styku lubrikační gely, tedy zvlhčující gel. Také při orálním sexu, tedy při dráždění pohlavních orgánů partnera ústy, nelze možnost nákazy vyloučit. Riziko se zvyšuje při kontaktu úst se spermatem nebo s poševním sekretem a při výskytu jiných pohlavních nemocí u některého z partnerů. Ochranou je buď použití kondomu u muže, nebo alespoň zamezení styku s ejakulátem a s větším množstvím poševního sekretu.
2. Krevní cestou
a) podáním infikované krve nebo krevních přípravků. V současné době je tento druh přenosu v rozvinutých zemích, mezi které naše země patří, téměř vyloučen. V České republice jsou od roku 1987 všichni dárci krve kontrolováni, zda jejich krev není infikována virem HIV. Při drobných poraněních je nebezpečí nákazy HIV virem od infikovaného člověka nepravděpodobné, protože k nákaze je třeba vysoké infekční dávky viru. Je však třeba vyhýbat se společnému užívání hygienických potřeb, jako kartáčku na zuby a žiletkám, stejně jakonedostatečně sterilizovaným nástrojům při provádění některých kosmetických úkonů (tetování, propichování ušních boltců apod.) b) Při injekčním užívání drog. Společné užívání jehel, stříkaček i roztoku drogy může vést k HIV infekci u injekčních uživatelů drog, pokud je některý z nich nakažen HIV virem. V dnešní době již představuje přenos infekce u injekčních uživatelů drog, např. v jižní Evropě, v Polsku a na Ukrajině většinu nově registrovaných případů HIV pozitivity. Těhotná žena nakažená virem HIV může nákazu přenést i na své dítě. Může se tak stát během těhotenství, porodu i kojení. Jestliže je žena HIV pozitivní, umí dnešní medicína snížit riziko nákazy pro její dítě a snížit nebezpečí zdravotní zátěže pro matku. Pokud se žena rozhodně těhotenství ukončit, je HIV pozitivita zdravotním důvodem k interrupci. Proto je všem těhotným ženám doporučován test na přítomnost HIV protilátek, aby v případě HIV pozitivního nálezu mohly být včas léčeny a snížit tak riziko přenosu infekce na novorozence.
Jak se virus HIV nemůže přenést?
Virus HIV se nemůže přenést jinak než nechráněným pohlavním stykem, podáním infikované krve nebo krevních přípravků, společným injekčním užíváním drog a z infikované matky na její dítě během těhotenství, porodu a kojení. Přesto se mnoho lidí bezdůvodně obává, že by se mohli nakazit jiným způsobem.
Virus se nedá přenést:
3. Přenos z matky na dítě.
Nejpřesvědčivějším důkazem je šíření viru HIV v Africe, kde přes vysoký výskyt bodavého hmyzu se nikdy nepodařilo prokázat přenos viru HIV po bodnutí hmyzem. Navíc bylo prokázáno, že HIV virus se nemnoží v zažívacím ústrojí tohoto hmyzu. Co říká test na AIDS? Testy na AIDS se správně nazývá test na přítomnost či nepřítomnost HIV protilátek. Nezjišťuje tedy jen onemocnění AIDS, ale i téměř celé období HIV pozitivity. Přibližně po měsíci od nákazy virem HIV začne organismus napadeného člověka vytvářet proti viru protilátky, které test umí prokázat. Tento test je dostupný ve specializovaných poradenských centrech a v každé krajské hygienické stanici. Je dobrovolný, bezplatný a může být proveden anonymně, tedy aniž byste sdělovali jméno, rodné číslo nebo adresu. Výsledek se dozvíte přibližně po týdnu. Pokud je test proveden anonymně, nemůžete nikdy požádat o výsledek písemně. Pozitivní výsledek testu neznamená rozvinuté onemocnění AIDS, ale přítomnost HIV viru v těle, HIV pozitivitu. Diagnózu AIDS může stanovit lékař na základě klinického vyšetření HIV pozitivního člověka. Chorobě se lze účinněji bránit, pokud budete vědět, že jste HIV pozitivní. HIV infekci sice vyléčit neumíme, ale léčit ano. V boji s HIV infekcí není medicína bezmocná. Negativní výsledek znamená, že jste se nenakazili virem HIV do doby dva až tři měsíce před provedením odběru krve na vyšetření. Negativní výsledek neznamená, že se nemůžete nakazit v budoucnu. Test není prevence. Negativní výsledek by měla doprovázet snaha o změnu rizikového chování. Negativní výsledek neznamená, že musí být negativní i váš sexuální partner. Někteří lidé se nakazí při prvním styku, jiné páry spolu žijí rizikově několik let a k přenosu nákazy z HIV pozitivního partnera na toho druhého nedojde. Jestliže vás budoucí sexuální partner chce o svém zdraví přesvědčit písemným výsledkem svého testu, uvědomte si, že takový výsledek má jen omezenou časovou hodnotu. Člověk, který často střídá sexuální partnery a nedodržuje zásady bezpečného sexu, se během uplynulé doby mohl nakazit již nekolikrát.
Kdy byste měli jít na test?
Mezi nejčastější důvody, které člověka přivádějí na test HIV protilátky patří: | 1. Trvale rizikové chování. Během testování lze alespoň poradit, jak trvající riziko snížit. | 2. Náhodilé rizikové chování. Vhodné je testovat dva až tři měsíce po rizikovém zážitku. | 3. Před vytvořením nového partnerského vztahu. Partneři by měli podstoupit vyšetření společně (pokud ten druhý není bez sexuálních zkušeností) a musí si být vědomi, že nejméně dva měsíce by měli být bez rizikového chování.
Možnosti prevence.
Protože největší riziko je spjato se sexuálním životem, je prevence spojena zejména se změnami sexuálního chování. Existují dvě strategie prevence: Věrnost jednomu partnerovi. Smysl má ovšem věrnost s partnerem či partnerkou, který (á) byl (a) dosud bez sexuálních zkušeností nebo o kterém víme, že je HIV negativní. Pokud dojde k porušení věrnosti, pak je třeba nejméně dva měsíce zůstat bez sexuálních styků nebo přejít k praktikám bezpečného sexu. Bezpečný sex. Riziko HIV nemusí vést k velkým úzkostem a omezením ani u lidí, kteří dosud nemají stálého partnera, pokud znají praktiky bezpečného sexu. Mezi ně patří použití kondomu a případně lubrikačního gelu při každé souloži do pochvy nebo do konečníku. Bezpečnějším sexem také rozumíme petting a tzv. nekoitální techniky. Jedná se o mazlení, tělesné dotyky a dráždění bez soulože, tedy takové sexuální chování, při němž může dojít až k plně uspokojivému průběhu pohlavního styku. Drogám je pochopitelně lepší se vyhnout, zejména na jejich injekčnímu užití, ale pokud k nim člověk sáhne, měl by mít vždy jen svou jehlu, stříkačku a roztok drogy. Předcházet nákaze HIV virem je zdánlivě jednoduché. Lidské sexuální chování se ale neřídí jen rozumem. Proto je tak složité. Důležité je nejen abychom lépe kontrolovali své chování, ale abychom si uměli o citlivých a intimních otázkách života promluvit se svým partnerem či partnerkou.
Dostupné z: https://www.icm.uh.cz/str/socialnepatologickejevy/socialne-patologicke-jevy/rizikove-sexualni-chovani
Jak bylo uvedeno dříve, čeští adolescenti byli ve srovnání s vrstevníky z jiných zemí v devadesátých letech promiskuitnější. Přitom pouze velmi malá část necelých 10 % sexuálně aktivních adolescentů užívala při pohlavním styku pravidelně kondom, téměř tři čtvrtiny dotázaných uvedly, že ho neužívají nikdy. Tato situace se v posledních letech zvolna mění (viz Weiss, Zvěřina, 2001), stále však trvá reálné ohrožení značné části mládeže sexuálně přenosnými chorobami, zejména HIV/AIDS. Slušnou informovanost o sexuálním životě a rizikovém sexuálním chování získávají adolescenti většinou až na střední škole, základní škola tu má zřetelný dluh. To je velmi neutěšená situace, protože nejrizikovější skupiny mládeže (promiskuitní, konzumenti drog) začínají sexuálně žít již okolo 15. roku života a jejich informovanost o možném nebezpečí je velmi nízká a jejich ohrožení velmi vysoké (podrobně viz Weiss, Kučera, Svěráková, 1995; Weiss, Urbánek, Procházka, 1996).
Neplatí však, že dobrá informovanost středoškoláků automaticky snižuje nebezpečí nákazy. To ukázal i brněnský výzkum, který potvrdil rizikové chování adolescentů. Při vysoké informovanosti pouze 5 % chlapců a 2 % dívek vyžadovala při pohlavním styku kondom z důvodů ochrany před AIDS. Také bylo zjištěno, že nebezpečí onemocnění je jen zřídka kdy předmětem komunikace mezi partnery (podrobně viz Rabušic, Kepáková, 1999).
Sexuální násilí
Sexuální násilí je důležitým rizikovým faktorem pro vznik četných duševních a tělesných chorob, a to jak v období zneužívání, tak i v následujících letech. Může být spojeno s vraždou a úrazem, ale nejčastějším následkem je nežádoucí těhotenství (často spojené s potratem v nebezpečných podmínkách). Ve Spojených státech se odhaduje asi 5% těhotenství jako následek znásilnění, což představuje 32 000 případů ročně. V mexickém krizovém centru pro znásilněné zaznamenali v 15 - 18% případů těhotenství. Přestože v mnoha zemích je potrat legálně možný, nejsou v případě znásilnění tyto služby často dostupné, takže postižené se často uchylují k ilegálním nebezpečným potratům nebo rodí nechtěné děti. Sexuální násilí je také spojeno s rizikem sexuálně přenosné infekce včetně HIV/AIDS a gynekologickými nemocemi. Je také spojeno s následujícími depresemi, zneužíváním léků, úzkostí, poruchami v příjmu potravy a posttraumatickou stresovou situací. Podle studie, která byla provedena na Novém Zélandu, byly psychiatrické syndromy nalezeny u 20% žen, které byly v dětství sexuálně zneužívány ve srovnání se 6% u těch, u nichž k takovému činu nedošlo. Podobné výsledky byly nalezeny u žen, které byly sexuálně zneužity v dospělém věku a jen o něco nižší (15%) u těch, které byly v dospělém věku zneužity tělesně. Následující přehled shrnuje krátkodobé a dlouhodobé zdravotní důsledky násilných sexuálních vztahů v dospělosti.
Následky krátkodobé
Následky dlouhodobé
HIV
V roce 1981 bylo v USA poprvé rozpoznáno nové onemocnění, které později dostalo jméno AIDS. Název onemocnění je zkratkou anglického pojmenování Acquired Immunodeficiency Syndrome, které vyjadřuje podstatu onemocnění. Jedná se o syndrom získaného imunodeficitu, česky soubor příznaků, které vedou ke ztrátě imunity, tj. obranyschopnosti organismu. Lidský organismus se tak stává náchylným k řadě dalších infekčních a nádorových onemocnění. V roce 1983 objevili nezávisle na sobě vědecké týmy dr. Gallo v USA a dr. Montagniera ve Francii původce onemocnění AIDS.
Je jím virus, který byl nazván HIV - Human Immunodeficiency Virus, což znamená virus způsobující ztrátu obranyschopnosti u člověka. Tento virus napadá v organismu zejména určitou skupinu bílých krvinek, T lymfocytů, v nichž se množí, později je i zabíjí a snižuje tak jejich počet v těle napadeného člověka. Výrazný pokles počtu bílých krvinek, které hrají důležitou úlohu v obranyschopnosti lidského organismu, vede k selhávání imunity a rozvíjí se v onemocnění AIDS. Člověk nakažený virem HIV nemusí mít dlouhou dobu, třeba několik let, vůbec žádné zdravotní potíže. Tomuto období se říká bezpříznakové nosičství viru HIV. I v bezpříznakovém období může nakažený člověk přenést infekci na další osoby. Přitom sám vypadá a cítí se zcela zdráv a ani jeho partner na něm nic nepozná. Pouze při laboratorním vyšetření na přítomnost HIV protilátek je u testovaného zjištěn pozitivní nález, člověk je HIV pozitivní. Podle současných znalostí nelze s určitostí říci, zda se u všech HIV nakažených osob onemocnění projeví. U velké většiny z nich dojde k rozvoji příznaků průměrně za 10 -11 let po nakažení. Jak brzy nebo pozdě dojde k rozvoji onemocnění AIDS ovlivňuje celá řada faktorů, jako je původní úroveň obranyschopnosti, životní styl, vyrovnávání se se stresovými situacemi, výživové návyky a mnoho dalších podmínek, především včas zahájená léčba. Každé, i lehké onemocnění přestavuje pro organismus zátěž. K propuknutí choroby AIDS ze stadia pouhé HIV pozitivy může také přispět tzv. reinfekce, tedy příjem další dávky viru do organismu. Proto i HIV pozitivní člověk při sexuálním styku s HIV pozitivním partnerem musí dodržovat zásady bezpečného sexu a používat ochranné prostředky, aby chránil nejen druhé, ale i sám sebe. K 31.12 1999 bylo v naší republice registrováno 392 osob nakažených virem HIV, z nichž 118 onemocnělo AIDS. Předpokládáme však, že skutečný počet nakažených je asi desetkrát větší.
Jak se virus HIV přenáší?
Virus HIV je velmi citlivý k zevním vlivům, ničí ho běžné fyzikální a chemické prostředky, např. teplota nad 60 st. C, běžné dezinfekční prostředky, zejména chlorové preparáty, i mýdlo. Virus HIV se vyskytuje v tělesných tekutinách, zejména v krvi, ve spermatu a v poševním sekretu. Při zaschnutí záhy hyne. K získání nákazy musí do organismu vnímavého člověka proniknout určité množství viru HIV, hovoříme o tzv. infekční dávce. K tomu může v běžném životě dojít pouze několika způsoby:
1. Nechráněným pohlavním stykem.
Jde o nejčastější cestu přenosu. Vysoce riziková je každá kondomem nechráněná soulož do pochvy či konečníku, protože většina lidí neví, zda jejich sexuální partner je skutečně HIV negativní. Riziko je nejvyšší při nechráněném styku do konečníku a pro pasívního partnera při styku dvou mužů. Přenos infekce je také snazší z muže na ženu než z nakažené ženy na muže. Dostatečnou ochranu i když ne stoprocentní, poskytuje pouze kondom. Přerušovaná soulož ani hormonální antikoncepce nechrání vůbec, jen mírně snižuje riziko poševní pesar či spermicidní gely. Riziko nákazy HIV virem dále zvyšuje přítomnost jiných pohlavních chorob, oděrek a poranění. Vhodné je používat při styku lubrikační gely, tedy zvlhčující gel. Také při orálním sexu, tedy při dráždění pohlavních orgánů partnera ústy, nelze možnost nákazy vyloučit. Riziko se zvyšuje při kontaktu úst se spermatem nebo s poševním sekretem a při výskytu jiných pohlavních nemocí u některého z partnerů. Ochranou je buď použití kondomu u muže, nebo alespoň zamezení styku s ejakulátem a s větším množstvím poševního sekretu.
2. Krevní cestou
a) podáním infikované krve nebo krevních přípravků. V současné době je tento druh přenosu v rozvinutých zemích, mezi které naše země patří, téměř vyloučen. V České republice jsou od roku 1987 všichni dárci krve kontrolováni, zda jejich krev není infikována virem HIV. Při drobných poraněních je nebezpečí nákazy HIV virem od infikovaného člověka nepravděpodobné, protože k nákaze je třeba vysoké infekční dávky viru. Je však třeba vyhýbat se společnému užívání hygienických potřeb, jako kartáčku na zuby a žiletkám, stejně jakonedostatečně sterilizovaným nástrojům při provádění některých kosmetických úkonů (tetování, propichování ušních boltců apod.) b) Při injekčním užívání drog. Společné užívání jehel, stříkaček i roztoku drogy může vést k HIV infekci u injekčních uživatelů drog, pokud je některý z nich nakažen HIV virem. V dnešní době již představuje přenos infekce u injekčních uživatelů drog, např. v jižní Evropě, v Polsku a na Ukrajině většinu nově registrovaných případů HIV pozitivity. Těhotná žena nakažená virem HIV může nákazu přenést i na své dítě. Může se tak stát během těhotenství, porodu i kojení. Jestliže je žena HIV pozitivní, umí dnešní medicína snížit riziko nákazy pro její dítě a snížit nebezpečí zdravotní zátěže pro matku. Pokud se žena rozhodně těhotenství ukončit, je HIV pozitivita zdravotním důvodem k interrupci. Proto je všem těhotným ženám doporučován test na přítomnost HIV protilátek, aby v případě HIV pozitivního nálezu mohly být včas léčeny a snížit tak riziko přenosu infekce na novorozence.
Jak se virus HIV nemůže přenést?
Virus HIV se nemůže přenést jinak než nechráněným pohlavním stykem, podáním infikované krve nebo krevních přípravků, společným injekčním užíváním drog a z infikované matky na její dítě během těhotenství, porodu a kojení. Přesto se mnoho lidí bezdůvodně obává, že by se mohli nakazit jiným způsobem.
Virus se nedá přenést:
3. Přenos z matky na dítě.
Nejpřesvědčivějším důkazem je šíření viru HIV v Africe, kde přes vysoký výskyt bodavého hmyzu se nikdy nepodařilo prokázat přenos viru HIV po bodnutí hmyzem. Navíc bylo prokázáno, že HIV virus se nemnoží v zažívacím ústrojí tohoto hmyzu. Co říká test na AIDS? Testy na AIDS se správně nazývá test na přítomnost či nepřítomnost HIV protilátek. Nezjišťuje tedy jen onemocnění AIDS, ale i téměř celé období HIV pozitivity. Přibližně po měsíci od nákazy virem HIV začne organismus napadeného člověka vytvářet proti viru protilátky, které test umí prokázat. Tento test je dostupný ve specializovaných poradenských centrech a v každé krajské hygienické stanici. Je dobrovolný, bezplatný a může být proveden anonymně, tedy aniž byste sdělovali jméno, rodné číslo nebo adresu. Výsledek se dozvíte přibližně po týdnu. Pokud je test proveden anonymně, nemůžete nikdy požádat o výsledek písemně. Pozitivní výsledek testu neznamená rozvinuté onemocnění AIDS, ale přítomnost HIV viru v těle, HIV pozitivitu. Diagnózu AIDS může stanovit lékař na základě klinického vyšetření HIV pozitivního člověka. Chorobě se lze účinněji bránit, pokud budete vědět, že jste HIV pozitivní. HIV infekci sice vyléčit neumíme, ale léčit ano. V boji s HIV infekcí není medicína bezmocná. Negativní výsledek znamená, že jste se nenakazili virem HIV do doby dva až tři měsíce před provedením odběru krve na vyšetření. Negativní výsledek neznamená, že se nemůžete nakazit v budoucnu. Test není prevence. Negativní výsledek by měla doprovázet snaha o změnu rizikového chování. Negativní výsledek neznamená, že musí být negativní i váš sexuální partner. Někteří lidé se nakazí při prvním styku, jiné páry spolu žijí rizikově několik let a k přenosu nákazy z HIV pozitivního partnera na toho druhého nedojde. Jestliže vás budoucí sexuální partner chce o svém zdraví přesvědčit písemným výsledkem svého testu, uvědomte si, že takový výsledek má jen omezenou časovou hodnotu. Člověk, který často střídá sexuální partnery a nedodržuje zásady bezpečného sexu, se během uplynulé doby mohl nakazit již nekolikrát.
Kdy byste měli jít na test?
Mezi nejčastější důvody, které člověka přivádějí na test HIV protilátky patří: | 1. Trvale rizikové chování. Během testování lze alespoň poradit, jak trvající riziko snížit. | 2. Náhodilé rizikové chování. Vhodné je testovat dva až tři měsíce po rizikovém zážitku. | 3. Před vytvořením nového partnerského vztahu. Partneři by měli podstoupit vyšetření společně (pokud ten druhý není bez sexuálních zkušeností) a musí si být vědomi, že nejméně dva měsíce by měli být bez rizikového chování.
Možnosti prevence.
Protože největší riziko je spjato se sexuálním životem, je prevence spojena zejména se změnami sexuálního chování. Existují dvě strategie prevence: Věrnost jednomu partnerovi. Smysl má ovšem věrnost s partnerem či partnerkou, který (á) byl (a) dosud bez sexuálních zkušeností nebo o kterém víme, že je HIV negativní. Pokud dojde k porušení věrnosti, pak je třeba nejméně dva měsíce zůstat bez sexuálních styků nebo přejít k praktikám bezpečného sexu. Bezpečný sex. Riziko HIV nemusí vést k velkým úzkostem a omezením ani u lidí, kteří dosud nemají stálého partnera, pokud znají praktiky bezpečného sexu. Mezi ně patří použití kondomu a případně lubrikačního gelu při každé souloži do pochvy nebo do konečníku. Bezpečnějším sexem také rozumíme petting a tzv. nekoitální techniky. Jedná se o mazlení, tělesné dotyky a dráždění bez soulože, tedy takové sexuální chování, při němž může dojít až k plně uspokojivému průběhu pohlavního styku. Drogám je pochopitelně lepší se vyhnout, zejména na jejich injekčnímu užití, ale pokud k nim člověk sáhne, měl by mít vždy jen svou jehlu, stříkačku a roztok drogy. Předcházet nákaze HIV virem je zdánlivě jednoduché. Lidské sexuální chování se ale neřídí jen rozumem. Proto je tak složité. Důležité je nejen abychom lépe kontrolovali své chování, ale abychom si uměli o citlivých a intimních otázkách života promluvit se svým partnerem či partnerkou.
Jak bylo uvedeno dříve, čeští adolescenti byli ve srovnání s vrstevníky z jiných zemí v devadesátých letech promiskuitnější. Přitom pouze velmi malá část necelých 10 % sexuálně aktivních adolescentů užívala při pohlavním styku pravidelně kondom, téměř tři čtvrtiny dotázaných uvedly, že ho neužívají nikdy. Tato situace se v posledních letech zvolna mění (viz Weiss, Zvěřina, 2001), stále však trvá reálné ohrožení značné části mládeže sexuálně přenosnými chorobami, zejména HIV/AIDS. Slušnou informovanost o sexuálním životě a rizikovém sexuálním chování získávají adolescenti většinou až na střední škole, základní škola tu má zřetelný dluh. To je velmi neutěšená situace, protože nejrizikovější skupiny mládeže (promiskuitní, konzumenti drog) začínají sexuálně žít již okolo 15. roku života a jejich informovanost o možném nebezpečí je velmi nízká a jejich ohrožení velmi vysoké (podrobně viz Weiss, Kučera, Svěráková, 1995; Weiss, Urbánek, Procházka, 1996).
Neplatí však, že dobrá informovanost středoškoláků automaticky snižuje nebezpečí nákazy. To ukázal i brněnský výzkum, který potvrdil rizikové chování adolescentů. Při vysoké informovanosti pouze 5 % chlapců a 2 % dívek vyžadovala při pohlavním styku kondom z důvodů ochrany před AIDS. Také bylo zjištěno, že nebezpečí onemocnění je jen zřídka kdy předmětem komunikace mezi partnery (podrobně viz Rabušic, Kepáková, 1999).
Sexuální násilí
Sexuální násilí je důležitým rizikovým faktorem pro vznik četných duševních a tělesných chorob, a to jak v období zneužívání, tak i v následujících letech. Může být spojeno s vraždou a úrazem, ale nejčastějším následkem je nežádoucí těhotenství (často spojené s potratem v nebezpečných podmínkách). Ve Spojených státech se odhaduje asi 5% těhotenství jako následek znásilnění, což představuje 32 000 případů ročně. V mexickém krizovém centru pro znásilněné zaznamenali v 15 - 18% případů těhotenství. Přestože v mnoha zemích je potrat legálně možný, nejsou v případě znásilnění tyto služby často dostupné, takže postižené se často uchylují k ilegálním nebezpečným potratům nebo rodí nechtěné děti. Sexuální násilí je také spojeno s rizikem sexuálně přenosné infekce včetně HIV/AIDS a gynekologickými nemocemi. Je také spojeno s následujícími depresemi, zneužíváním léků, úzkostí, poruchami v příjmu potravy a posttraumatickou stresovou situací. Podle studie, která byla provedena na Novém Zélandu, byly psychiatrické syndromy nalezeny u 20% žen, které byly v dětství sexuálně zneužívány ve srovnání se 6% u těch, u nichž k takovému činu nedošlo. Podobné výsledky byly nalezeny u žen, které byly sexuálně zneužity v dospělém věku a jen o něco nižší (15%) u těch, které byly v dospělém věku zneužity tělesně. Následující přehled shrnuje krátkodobé a dlouhodobé zdravotní důsledky násilných sexuálních vztahů v dospělosti.
Následky krátkodobé
Následky dlouhodobé
HIV
V roce 1981 bylo v USA poprvé rozpoznáno nové onemocnění, které později dostalo jméno AIDS. Název onemocnění je zkratkou anglického pojmenování Acquired Immunodeficiency Syndrome, které vyjadřuje podstatu onemocnění. Jedná se o syndrom získaného imunodeficitu, česky soubor příznaků, které vedou ke ztrátě imunity, tj. obranyschopnosti organismu. Lidský organismus se tak stává náchylným k řadě dalších infekčních a nádorových onemocnění. V roce 1983 objevili nezávisle na sobě vědecké týmy dr. Gallo v USA a dr. Montagniera ve Francii původce onemocnění AIDS.
Je jím virus, který byl nazván HIV - Human Immunodeficiency Virus, což znamená virus způsobující ztrátu obranyschopnosti u člověka. Tento virus napadá v organismu zejména určitou skupinu bílých krvinek, T lymfocytů, v nichž se množí, později je i zabíjí a snižuje tak jejich počet v těle napadeného člověka. Výrazný pokles počtu bílých krvinek, které hrají důležitou úlohu v obranyschopnosti lidského organismu, vede k selhávání imunity a rozvíjí se v onemocnění AIDS. Člověk nakažený virem HIV nemusí mít dlouhou dobu, třeba několik let, vůbec žádné zdravotní potíže. Tomuto období se říká bezpříznakové nosičství viru HIV. I v bezpříznakovém období může nakažený člověk přenést infekci na další osoby. Přitom sám vypadá a cítí se zcela zdráv a ani jeho partner na něm nic nepozná. Pouze při laboratorním vyšetření na přítomnost HIV protilátek je u testovaného zjištěn pozitivní nález, člověk je HIV pozitivní. Podle současných znalostí nelze s určitostí říci, zda se u všech HIV nakažených osob onemocnění projeví. U velké většiny z nich dojde k rozvoji příznaků průměrně za 10 -11 let po nakažení. Jak brzy nebo pozdě dojde k rozvoji onemocnění AIDS ovlivňuje celá řada faktorů, jako je původní úroveň obranyschopnosti, životní styl, vyrovnávání se se stresovými situacemi, výživové návyky a mnoho dalších podmínek, především včas zahájená léčba. Každé, i lehké onemocnění přestavuje pro organismus zátěž. K propuknutí choroby AIDS ze stadia pouhé HIV pozitivy může také přispět tzv. reinfekce, tedy příjem další dávky viru do organismu. Proto i HIV pozitivní člověk při sexuálním styku s HIV pozitivním partnerem musí dodržovat zásady bezpečného sexu a používat ochranné prostředky, aby chránil nejen druhé, ale i sám sebe. K 31.12 1999 bylo v naší republice registrováno 392 osob nakažených virem HIV, z nichž 118 onemocnělo AIDS. Předpokládáme však, že skutečný počet nakažených je asi desetkrát větší.
Jak se virus HIV přenáší?
Virus HIV je velmi citlivý k zevním vlivům, ničí ho běžné fyzikální a chemické prostředky, např. teplota nad 60 st. C, běžné dezinfekční prostředky, zejména chlorové preparáty, i mýdlo. Virus HIV se vyskytuje v tělesných tekutinách, zejména v krvi, ve spermatu a v poševním sekretu. Při zaschnutí záhy hyne. K získání nákazy musí do organismu vnímavého člověka proniknout určité množství viru HIV, hovoříme o tzv. infekční dávce. K tomu může v běžném životě dojít pouze několika způsoby:
1. Nechráněným pohlavním stykem.
Jde o nejčastější cestu přenosu. Vysoce riziková je každá kondomem nechráněná soulož do pochvy či konečníku, protože většina lidí neví, zda jejich sexuální partner je skutečně HIV negativní. Riziko je nejvyšší při nechráněném styku do konečníku a pro pasívního partnera při styku dvou mužů. Přenos infekce je také snazší z muže na ženu než z nakažené ženy na muže. Dostatečnou ochranu i když ne stoprocentní, poskytuje pouze kondom. Přerušovaná soulož ani hormonální antikoncepce nechrání vůbec, jen mírně snižuje riziko poševní pesar či spermicidní gely. Riziko nákazy HIV virem dále zvyšuje přítomnost jiných pohlavních chorob, oděrek a poranění. Vhodné je používat při styku lubrikační gely, tedy zvlhčující gel. Také při orálním sexu, tedy při dráždění pohlavních orgánů partnera ústy, nelze možnost nákazy vyloučit. Riziko se zvyšuje při kontaktu úst se spermatem nebo s poševním sekretem a při výskytu jiných pohlavních nemocí u některého z partnerů. Ochranou je buď použití kondomu u muže, nebo alespoň zamezení styku s ejakulátem a s větším množstvím poševního sekretu.
2. Krevní cestou
a) podáním infikované krve nebo krevních přípravků. V současné době je tento druh přenosu v rozvinutých zemích, mezi které naše země patří, téměř vyloučen. V České republice jsou od roku 1987 všichni dárci krve kontrolováni, zda jejich krev není infikována virem HIV. Při drobných poraněních je nebezpečí nákazy HIV virem od infikovaného člověka nepravděpodobné, protože k nákaze je třeba vysoké infekční dávky viru. Je však třeba vyhýbat se společnému užívání hygienických potřeb, jako kartáčku na zuby a žiletkám, stejně jakonedostatečně sterilizovaným nástrojům při provádění některých kosmetických úkonů (tetování, propichování ušních boltců apod.) b) Při injekčním užívání drog. Společné užívání jehel, stříkaček i roztoku drogy může vést k HIV infekci u injekčních uživatelů drog, pokud je některý z nich nakažen HIV virem. V dnešní době již představuje přenos infekce u injekčních uživatelů drog, např. v jižní Evropě, v Polsku a na Ukrajině většinu nově registrovaných případů HIV pozitivity. Těhotná žena nakažená virem HIV může nákazu přenést i na své dítě. Může se tak stát během těhotenství, porodu i kojení. Jestliže je žena HIV pozitivní, umí dnešní medicína snížit riziko nákazy pro její dítě a snížit nebezpečí zdravotní zátěže pro matku. Pokud se žena rozhodně těhotenství ukončit, je HIV pozitivita zdravotním důvodem k interrupci. Proto je všem těhotným ženám doporučován test na přítomnost HIV protilátek, aby v případě HIV pozitivního nálezu mohly být včas léčeny a snížit tak riziko přenosu infekce na novorozence.
Jak se virus HIV nemůže přenést?
Virus HIV se nemůže přenést jinak než nechráněným pohlavním stykem, podáním infikované krve nebo krevních přípravků, společným injekčním užíváním drog a z infikované matky na její dítě během těhotenství, porodu a kojení. Přesto se mnoho lidí bezdůvodně obává, že by se mohli nakazit jiným způsobem.
Virus se nedá přenést:
3. Přenos z matky na dítě.
Nejpřesvědčivějším důkazem je šíření viru HIV v Africe, kde přes vysoký výskyt bodavého hmyzu se nikdy nepodařilo prokázat přenos viru HIV po bodnutí hmyzem. Navíc bylo prokázáno, že HIV virus se nemnoží v zažívacím ústrojí tohoto hmyzu. Co říká test na AIDS? Testy na AIDS se správně nazývá test na přítomnost či nepřítomnost HIV protilátek. Nezjišťuje tedy jen onemocnění AIDS, ale i téměř celé období HIV pozitivity. Přibližně po měsíci od nákazy virem HIV začne organismus napadeného člověka vytvářet proti viru protilátky, které test umí prokázat. Tento test je dostupný ve specializovaných poradenských centrech a v každé krajské hygienické stanici. Je dobrovolný, bezplatný a může být proveden anonymně, tedy aniž byste sdělovali jméno, rodné číslo nebo adresu. Výsledek se dozvíte přibližně po týdnu. Pokud je test proveden anonymně, nemůžete nikdy požádat o výsledek písemně. Pozitivní výsledek testu neznamená rozvinuté onemocnění AIDS, ale přítomnost HIV viru v těle, HIV pozitivitu. Diagnózu AIDS může stanovit lékař na základě klinického vyšetření HIV pozitivního člověka. Chorobě se lze účinněji bránit, pokud budete vědět, že jste HIV pozitivní. HIV infekci sice vyléčit neumíme, ale léčit ano. V boji s HIV infekcí není medicína bezmocná. Negativní výsledek znamená, že jste se nenakazili virem HIV do doby dva až tři měsíce před provedením odběru krve na vyšetření. Negativní výsledek neznamená, že se nemůžete nakazit v budoucnu. Test není prevence. Negativní výsledek by měla doprovázet snaha o změnu rizikového chování. Negativní výsledek neznamená, že musí být negativní i váš sexuální partner. Někteří lidé se nakazí při prvním styku, jiné páry spolu žijí rizikově několik let a k přenosu nákazy z HIV pozitivního partnera na toho druhého nedojde. Jestliže vás budoucí sexuální partner chce o svém zdraví přesvědčit písemným výsledkem svého testu, uvědomte si, že takový výsledek má jen omezenou časovou hodnotu. Člověk, který často střídá sexuální partnery a nedodržuje zásady bezpečného sexu, se během uplynulé doby mohl nakazit již nekolikrát.
Kdy byste měli jít na test?
Mezi nejčastější důvody, které člověka přivádějí na test HIV protilátky patří: | 1. Trvale rizikové chování. Během testování lze alespoň poradit, jak trvající riziko snížit. | 2. Náhodilé rizikové chování. Vhodné je testovat dva až tři měsíce po rizikovém zážitku. | 3. Před vytvořením nového partnerského vztahu. Partneři by měli podstoupit vyšetření společně (pokud ten druhý není bez sexuálních zkušeností) a musí si být vědomi, že nejméně dva měsíce by měli být bez rizikového chování.
Možnosti prevence.
Protože největší riziko je spjato se sexuálním životem, je prevence spojena zejména se změnami sexuálního chování. Existují dvě strategie prevence: Věrnost jednomu partnerovi. Smysl má ovšem věrnost s partnerem či partnerkou, který (á) byl (a) dosud bez sexuálních zkušeností nebo o kterém víme, že je HIV negativní. Pokud dojde k porušení věrnosti, pak je třeba nejméně dva měsíce zůstat bez sexuálních styků nebo přejít k praktikám bezpečného sexu. Bezpečný sex. Riziko HIV nemusí vést k velkým úzkostem a omezením ani u lidí, kteří dosud nemají stálého partnera, pokud znají praktiky bezpečného sexu. Mezi ně patří použití kondomu a případně lubrikačního gelu při každé souloži do pochvy nebo do konečníku. Bezpečnějším sexem také rozumíme petting a tzv. nekoitální techniky. Jedná se o mazlení, tělesné dotyky a dráždění bez soulože, tedy takové sexuální chování, při němž může dojít až k plně uspokojivému průběhu pohlavního styku. Drogám je pochopitelně lepší se vyhnout, zejména na jejich injekčnímu užití, ale pokud k nim člověk sáhne, měl by mít vždy jen svou jehlu, stříkačku a roztok drogy. Předcházet nákaze HIV virem je zdánlivě jednoduché. Lidské sexuální chování se ale neřídí jen rozumem. Proto je tak složité. Důležité je nejen abychom lépe kontrolovali své chování, ale abychom si uměli o citlivých a intimních otázkách života promluvit se svým partnerem či partnerkou.
