Kriminalita a delikvence

Trestná činnost dětí a mladistvých se v mnoha ohledech liší od trestné činnosti ostatních věkových skupin pachatelů. To je dáno stupněm psychického a somatického vývoje, vlastnostmi, zkušenostmi i motivy k páchání trestné činnosti. Mládež páchá trestnou činnost častěji se spolupachateli a ve skupině. Trestná činnost je ve většině případů páchána živelně pod vlivem momentální situace (převládá emotivní motivace oproti rozumové). Impulsem pro trestnou činnost je v řadě případů alkohol, případně jiná návyková látka zvyšující agresivitu a nepřiměřené reakce. Příprava trestné činnosti je nedokonalá, obvykle schází prvek plánování, častá je i nedostatečná příprava vhodných nástrojů ke spáchání trestného činu. Trestná činnost se vyznačuje neúměrnou tvrdostí, která se projevuje devastací, ničením předmětů a znehodnocením zařízení.

Některé znaky způsobu spáchání trestné činnosti souvisejí se somatickými znaky pachatele, např. vyšší rychlostí pohybu, mrštností, obratností, menší postavou a nižší váhou. Výběr předmětu útoku je určován jiným hodnotovým systémem než u dospělých. Mladí pachatelé často odcizují předměty, které momentálně potřebují, nebo které se jim vzhledem k věku líbí (např. automobily, motocykly, videa, televizory, oblečení, zbraně, nože, alkohol, cigarety, léky apod.). Věci získané z trestné činnosti bývají rozdělovány ve skupině. Finanční prostředky se zpravidla utrácejí společně. Při dělení je patrná hierarchie a podíl na spáchané trestné činnosti.

Příčiny delikventního chování mládeže

Kriminologické výzkumy a zkušenosti sociálních pracovníků, policistů, trestních soudců a státních zástupců i personálu věznic potvrzují, že pachatelé trestné činnosti mají celou řadu společných sociálních charakteristik (kombinaci tzv. znaků do anomických syndromů ) a společných zkušeností, které do značné míry předurčují jejich asociální vývoj. K nejtypičtějším patří disfunkční rodina, změna opatrovnických vztahů v dětství a dospívání (např. umístění do ústavní výchovné péče), problémy související se školní docházkou, ztroskotání v povolání, generační úpadek, nízký sociální statut, sociální a kulturní vyloučení, nestrukturovaný volný čas trávený převážně mimo rodinu a s vrstevníky, poruchy chování a nezvládnutelnost, snížený intelekt, drogová a alkoholová závislost, extremistické postoje apod.

Specifický vliv na šíření sociálně patologických jevů mezi mládeží má nepochybně i rychlost kulturních a sociálních změn probíhajících v České republice. Tyto změny předstihují přirozený generační posun v řadě životních postojů, zkušeností a zvyklostí. Dosavadní sociální hodnoty a standardy jsou odmítány a pro nové chybí nejenom podmínky, ale zejména odpovídající diferencované a přístupné vzory s jasnější strukturou. Do osobního, rodinného i sociálního života se negativně promítá i identifikace s nevhodnými vzory postojů a chování, destabilizace stávajících norem a hodnot, a s tím spojený stres a nejistota. Výsledkem je zdání, že všechno je možné (případně, že nic není nemožné). Tato situace tak s sebou přináší řadu sociálně patologických důsledků - např. netrpělivou snahu rychle se přiblížit novému životnímu stylu. Ten je ovšem některými osobnostně nezralými jedinci chápán pouze jako soubor hmotných znaků, jichž je třeba dosáhnout, a to i za cenu nelegitimních metod, včetně trestné činnosti.

Výzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci z let 1997-1998

Názory expertů na charakter a dynamiku závadového chování mládeže potvrdil, že dětští a mladiství delikventi se rekrutují převážně z rodin s kriminální zátěží, z rodin rozvrácených a sociálně a kulturně desintegrovaných. Naopak nepotvrdil obecně tradovanou hypotézu, že v ústavních zařízení přibývá dětí z rodin společensky výše postavených. Odborníci, přicházející do kontaktu s delikventní mládeží, hodnotí své klienty jako agresivnější, méně ovladatelné, méně zodpovědné, s menší mírou sebekritičnosti a odolnosti vůči stresu. Zvláště rizikovou kriminogenní skupinou jsou děti na útěku z domova a z výchovných zařízení a pak mladí lidé, kteří jsou po dovršení zletilosti propuštěni z institucionální péče.

Po roce 1990 došlo k výraznému nárůstu počtu dětí (osoby mladší 15 let) a mladistvých (osoby starší 15 let, které nedovršily 18. rok věku), které byly vyšetřovány Policií ČR jako pachatelé trestné činnosti.

Děti jsou nejčastěji stíhány za krádeže vloupáním do tzv. ostatních objektů (sklepy, půdy, kočárkárny, garáže apod.), poškozování cizí věci (často sprejerství), prosté krádeže v ostatních objektech a krádeže věcí z automobilů. Mladiství jsou nejčastěji stíháni za krádeže motorových vozidel, prosté krádeže v ostatních objektech, krádeže vloupáním do ostatních objektů a krádeže věcí z automobilů.

Když Vandalové 2.června roku 455 zpustošili Řím, vešli do dějin tím,že město nejen vyplenili, pobili muže a znásilnili ženy, to je ostatně kolorit chování všech vítězných dobyvatelů všech národností a všech dob, ale navíc nesmyslně zničili obrovské kulturní bohatství tehdejší civilizace soustředěné v chrámech, ve veřejných budovách a v domech patricijů. Hlavním rozlišovacím znakem vandalismu jako kategorie chování jednotlivce či skupin, je nesmyslnost ničení hodnot materiální i duchovní kultury a civilizačních vymožeností. Konkrétní projevy vandalismu, které jsou pro běžného občana nepříjemnější než svědivka, nás obklopují prakticky všude, ať již v primitivní formě zničených laviček, telefonních automatů, počmáraných zdí apod., nebo v nejsofistikovanější formě počítačových virů. Je však nutno odhlédnout od jevových forem vandalismu a tázat se po motivaci vandalských činů. Připustíme-li,že každé lidské chování je motivováno, třeba i podvědomě, musí mít i vandalské chování motivační pozadí. Zde by měl být ukryt i klíč k pochopení jevu, k jeho uchopení a k odlišení vandalismu od jevově podobných, nebo dokonce shodných projevů chování jedinců či skupin.

Vandalismus versus instrumentální násilí

Vandalismus může nabýt formy závažné trestné činnosti, ale to, zda je naplněna skutková podstata určitého paragrafu trestního zákoníku, nebo se jedná jen o přestupek, to opět není pro etiologii vandalismu podstatné. Rozbití okna i zapálení rekreační chaty je z motivačního hlediska v podstatě totéž vandalské chování. Proto nemá smysl ani snižovat věkovou hranici trestní odpovědnosti pod šestnáct let věku. Vandalismus není programová trestná činnost! V první řadě je proto nutné odlišit vandalismus od programového, instrumentálního násilí, kde ničení kulturních hodnot a civilizačních výtvorů není samo o sobě cílem, ale jen doprovodným jevem jinak motivovaného chování. Angličané ve dvou opiových válkách zničili tisíciletou kulturu Číny. Motivací zde byl zisk z distribuce a prodeje drog. Jejich chování je proto velmi snadno pochopitelné. Na tvorbě zisku stojí přeci ten nejdokonalejší společenský řád současnosti, měřeno ekonomickou úspěšností, vojenskou silou, a tím i svým politickým vlivem. Když však Rudé gardy obdobně důkladně zničily poklady tibetské kultury, a to z důvodů ryze ideologických, je již motivace jejich činů pochopitelná hůře. Přitom sklon jedince pociťovat svoje kolektivní já, svou ideologii, své náboženství, svou rasu, svůj národ atd. jako nadřazené těm druhým je přirozený. Pramení z hlubiny lidské psýché, pravděpodobně ze snahy obsazovat cizí loviště a likvidovat nepřátelské kmeny protivné pouze tím,že nás, lidi, tito ne-lidé ohrožují již pouze svou existencí jako konkurenti v boji o přežití. Kultura ovšem vždy utrpí, naposledy (ale určitě ne naposled!) v Jugoslávii. Etiologicky to však vandalismus pravděpodobně není.

Agresivita a lidská přirozenost

Poučné experimenty s lidskou agresivitou (Břicháček, 1994) odhalují nebezpečí podléhání autoritě v kolektivním jednání a nebezpečí ospravedlňujícího vlivu určitého typu sociální role pro vypuknutí agresivního chování vůči slabším. Téměř nikdo není imunní vůči vlastní tendenci k agresi! Proto je velmi nebezpečné institucionalizovat agresivitu a násilí vůči jedinci, skupině, národu jako legitimní nástroj represe, a tím násilí ospravedlňovat (Keller 1999). V předvečer ničivého, v historii lidstva prvního globálního konfliktu zvolaly Dějiny ústy dobrého vojáka Švejka: Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku!. Víme, jak to dopadlo. Násilí jako nástroj výchovy lidstva k dobrotě skutečně asi trvale udržitelné není.Můžeme proto uzavřít,že spálení alexandrijské knihovny, označované za nejvandalštější čin v kulturní historii lidstva, stejně jako všechna zvěrstva a pustošení náboženských, národnostních a ideologických válek v dějinách tak pravděpodobně nejsou činy vandalskými, ale jen přirozeným lidským chováním motivovaným archetypální tendencí získat pro svůj kmen nový, větší životní prostor. Tato motivace leží v pozadí všech knoflíkových válek a všech bitev Horňáků s Dolňáky, které plní učebnice dějepisu. Podstatné je,že kulturní bohatství a civilizační výtvory jsou ničeny převážně účelově, aby příslušníkům protivného kmene byly odříznuty podmínky existence, aby vyhynuli nebo aby opustili teritorium. Následně jsou na dobytém území vztyčovány chrámy nových bohů na troskách pohanských svatyň. Ideologie, nejrůznější -ismy a ideály všech Světlých stezek tvoří jen jakousi kolektivní racionalizaci kryjící skutečné motivační pozadí agrese a ničení. Jako kolektivní racionalizace válečného pustošení posloužila i idea humanismu! Viz humánní, humanistické (či humanitární?) bombardování Srbska. Chování vedoucí k zachování druhu podporuje moudrá příroda slastí dostavující se při jeho provádění. Aktivity vedoucí k rozmnožování jsou proto celkem příjemné! Z hlediska přežití je užitečné (a proto i slastí doprovázené) agresivní chování vedoucí k zabíjení nepřátel! Přes potíže s pojmem agrese (Říčan, 1999) můžeme použít pojmu teritoriální agrese jako souhrnného pojmu pro chování směřující ke zničení nepřátel a zničení jejich existenčního zázemí v zájmu udržení a rozmnožení vlastního kmene.

Ničit pro ničení samo

Motivace vandalských činů je naproti tomu pouze ničit, a to pro ničení samo. Lze-li život jako takový a následně materiální kulturu lidstva a civilizační vymoženosti charakterizovat snižováním entropie, tedy zvyšováním uspořádanosti prvků, věcí (a idejí), pak vandalismus působí jednoznačně proti. V oblastech, kde vandalismus přemůže civilizaci, vznikne pustina. Pustina ve smyslu druhotná poušť tam, kde kdysi byla zavlažovaná pole, kde stály chrámy a paláce, ale kde dnes lze buď jen přežívat na animální úrovni lidské existence, nebo žít v uzavřených a pečlivě střežených ghetech obytných zón, za jejichž hranice lze vyjet jen v obytném modulu klimatizované a opancéřované limuzíny. Pochopení jevu vandalismu ztěžují situační proměnné a okolnosti poutající pozornost, a odvádějící tak úsilí o pochopení jeho vnitřní dynamiky k pouhému popisu vnějších, jevových stránek. První frekventovanou okolností je skupinový charakter nejničivějších, a tudíž i nejsledovanějších forem vandalismu. Je pravda, že parta, stejně jako určitá sociokulturní charakteristika jedinců (úroveň vzdělání, charakteristické rysy výchovy) nebo alkohol, tvoří důležité situační parametry spouštějící vandalské chování. Nejsou však příčinou vandalismu, i když je zřejmé, že určití jedinci jsou k vandalskému chování náchylnější a že anonymita jedince ve skupině a alkohol destruktivní chování odbrzďují. Náhrobky na hřbitově v Pacově u Říčan zničila skupina dvou lidí zletilá dívka a nezletilý chlapec. Na některé výkony je však potřeba více síly například vytržení betonové lavičky na nástupišti a její odhození na železniční trať. Samotný počet rukou, ani posila v alkoholu však pravděpodobně nejsou podstatnými okolnostmi pro vysvětlení motivace činu. Vandalský čin vykolejení vlaku způsobuje zpravidla jedinec. Náročnou konstrukci počítačového viru, který málem způsobil pandemii síťových systémů v globálním rozměru, zvládl geniální středoškolský student, a to také sám. Společným znakem však byla anonymita buď anonymita skrytí v davu, nebo anonymita jedince vůči technickému systému. Společnou byla i snaha aktivně zasáhnout do běhu dění, aktivně se projevit, vyrýt stopu do tváře světa.

Racionalizace vandalského chování

Jevovou stránkou ztěžující svojí nápadností pochopení motivačního pozadí vandalismu je i frekventovaný výskyt jakési kolektivní persóny, pseudoideologické, pseudonacionální či pseudoekologické rétoriky a symboliky zakrývající nahý destruktivní charakter chování. Habitus kolektivní persóny vede postupně k výlučnosti, nebo dokonce vyloučenosti skupiny ze společnosti. Následné manifestní odmítání všeobecně přijímaných hodnot je pravděpodobně projevem vlastního, autonomního života oné persóny. Významná může být i snaha racionalizovat si svoje vandalské chování do formy generačního protestu, anarchismu, odplaty za skutečná či domnělá příkoří atd. Vandalské činy jsou vlastně výkřiky odloučenosti, vyloučenosti, osamělosti jedince či skupiny. Na rozdíl od pokřiku (například: Ať žije ten či onen.., nebo: Nechť zhyne to či ono..), který ještě něco sděluje, nemá výkřik obsah, který má být někomu sdělen. Výtvorům graffiti rozumí zase jen výlučná, úzká skupina graffiti. Pro ostatní jsou jejich výtvory výkřikem, a to výkřikem hlasitým, nepříjemným, jak už výkřiky bývají. Výkřikem je tak i třeba zničení taktovky Mistra v Muzeu Bedřicha Smetany, stejně jako zlomení stromku v parku nebo činy Unabombera. Výkřik je anonymní stejně jako řev, je-li křičících více. Křik má možná na něco upozornit. Prvotně to však není snaha upozornit na sebe jako na jednotlivce. To ostře odlišuje motivaci vandalských činů od činů jevově podobných, typu činu Hérostrata, kde motivace je právě upozornit na sebe. V pozadí motivace vandalismu je nuda, prázdnota a z ní klíčící potřeba aby se něco dělo. Možná spolupůsobí i zvědavost, co to udělá. Nutkavá potřeba zasáhnout do světa svojí aktivitou, touha vyrýt svoji značku na piedestal necitlivého světa. Vandalové se proto uchylují mimo běžnou komunikační normu, nechtějí participovat, a proto vyjadřují ničením svůj nesouhlas se společností, uvnitř které sice fyzicky žijí, ale s níž se neztotožňují.

Vandalové produktem doby

Vandalismus se v průběhu kulturních dějin lidstva vyskytoval vždy jako forma odmítnutí kultury společnosti vystupující vůči jedinci nebo celé skupině jako nepřátelská, odmítající. Pohromou se stal až s vynořením postindustriální společnosti, v době televize a exploze masmédií (Černoušek, 1998). Má-li pravdu C. G. Jung, staví-li jako bezpodmínečný požadavek pro vývoj osobnosti přísné odlišení jedince od kolektivní psýché, nutí nás k zamyšlení, kde se stala chyba v individuaci oné masy jedinců otravujících nás, spořádané občany, svým křikem (Jung, 1994). Není snad důstojnějšího tématu pro společenské vědy a užitečnějšího pole působnosti pro snahu přispět ke zkvalitnění života, než poznat příčiny dobrovolné odloučenosti, vyloučenosti jedinců a skupin ze společnosti a pokusit se o nápravu.

Dostupné z: https://www.icm.uh.cz/str/socialnepatologickejevy/socialne-patologicke-jevy/kriminalita-a-delikvence